úryvek z textu ke grafikám lesů / 2017
autor textu Richard Drury © 

"Člověk rozumí přírodě vždycky tak, jak rozumí sám sobě. Jak rozumí sám sobě, tak si člověk utváří svůj konvenční vztah k přírodě. Příroda je mu tím, čím se cítí být sám." Tato slova Karla Milera z úvodu jeho příspěvku "Člověk a příroda v roce 1889" v rámci sympozia "Člověk a příroda v novodobé české kultuře" konaného v roce 1989 mají obecnou platnost. Velmi výstižně se vztahují i ke konkrétní výpovědi Lenky Falušiové. Lenka totiž nevnímá les jako přírodní, jako krajinářské téma tolik, jako smyslově nabité prostředí, se kterým lidská mysl vnitřně komunikuje. Nejde u ní o les jako "motiv", ale jako "duševní stav".

Symbolické souznění mezi člověkem a lesem je trvalým, můžeme říci dokonce příznačným rysem české výtvarné poetiky od poslední třetiny devatenáctého století. Každá následující umělecká generace fenomén lesu pojednává podle lidského ovzduší dotyčné doby. Střídají se tak podoby pohádkové, temně symbolistní, existenciálně "únikové", vizionářsky oduševnělé... Les se jeví jako soustředěné dějiště životních sil, jako nevědomá "architektura", jako chrám, svatyně, úkryt či útočiště, kde se člověk vzdaluje rušivým civilizačním nánosům a přemýšlí nad podstatou bytí. Bez meditativního principu mořského obzoru lze trochu nadneseně tvrdit, že les (a vzduch v něm i nad ním) představuje pomyslný "oceán" přemítajícího českého vědomí.

Lenka Falušiová na zmíněnou tradici navazuje v poloze hluboké osobní procítěnosti a zakotvenosti v rodném kraji Jeseníků. Vnímá lesní prostor v jeho hmatatelné skutečnosti, nepředkládá však topografický záznam. Je schopna vidět les jako monumentální celek i jako souhrn rozechvělých detailů. Tomuto východisku dokonale odpovídá její způsob vizuálního pojednávání, pohybující se v poloze toho, čím můžeme nazývat "senzibilní realismus". Na první pohled Lenčino věcné znázorňování postupně, bez formální či stylizované nadsázky, naznačuje další roviny významového čtení; strom s jeho složitou, stále se měnící strukturou přestáváme vnímat jako pouhý přírodní útvar, stává se až myslící bytostí s tušenou záhadností. Důležitým rozměrem Lenčina tvůrčího zření je vzájemná prostupnost mezi člověkem a krajinou: člověk se "odstřeďuje" od sebe a všemi svými smysly splývá s přírodním prostředím; stromy, houští, mořské vlny a hory naopak nabývají tělesnou podobu obrazných "postav". Není proto úplnou náhodou, že pohled na rozvětvené tělo stromu v Lenčiných grafikách silně připomíná zkoumavý průhled do anatomie člověka...

Říkám naprostou samozřejmost, když vyzdvihnu Lenčinu mimořádně čirou grafickou citlivost. Jde přitom o citlivost, která se živí více z přímého prožívání přírody a literárního (můžeme tím říci konceptuálního) myšlení, nežli z výtvarných vzorů minulosti či přítomnosti. Její přemýšlivost, hypersenzibilita a - když mi promine tento obrat - tichá melancholičnost ji zákonitě vedou mimo lineární, neodvratný časový proud "facebookového dneška". Lenka se umělecky a myšlenkově vymezuje mimo souvislosti "kulturních aktualit", vytváří si vlastní zázemí reflexí a odkazů, které pak podněcují její vizuální projev. Pro její tvorbu je zásadním východiskem pečlivě udržována a obohacována půda vnitřního dialogu s lesní krajinou a s postřehy myslitelů, se kterými se ztotožňuje.

Detailní zpracování stavebnosti stromů, natolik příznačné pro Lenčiny grafiky, nemáme chápat jako "pracnost pro pracnost", je - jak sama říká - přirozeným zhmotňováním intenzivní kontemplace takřka "dopodrobna". S tím ovšem, že teprve mikrokosmická "nepatrnost" otevírá bránu k chápání vesmíru. Zdánlivě pracný postup se tak pro ni naopak stává něčím, co jí osvobozuje a pročišťuje mysl. U přílišné "posedlosti detailem" může hrozit nesoudržnost celkové kompozice a ztráty jasného těžiště, což je známým úskalím grafického oboru obecně. Toto naštěstí nevidím u Lenčiných výjevů díky především tomu, že neztrácí ze zřetele určující význam "prazákladních" modelačních prostředků hmoty, prostoru a světla. Při své suverénní technické dovednosti kreslířky a grafičky se Lenka naštěstí nespokojuje s tím, co už umí (což ostatně bývá další notorická past nastražená na poli grafického umění!), ale experimentuje například s možností zrcadlově obráceného soutisku z jedné matrice. Tím si pro sebe objevuje kompoziční, snad i obsahový potenciál "skrytý" ve výchozí verzi daného výjevu.

Dnešní doba skýtá mladému umělci nepřebernou škálu možných cest. Paradoxně proto na něj klade snad ještě více než kdykoliv předtím odpovědnost se definovat ve svém díle. Autenticitu člověk najde jen sám v sobě, bez nekompromisní vize a sebekázně jen předstírá uměleckou dráhu. Lenka Falušiová tuto náročnou výzvu přijala a zvládá, vystupuje na scénu s tvorbou zralou a uvědomělou. 

/© Richard Drury , 2017/

úryvek z textu ke grafikám lesů - diplomové práci / 2017

autor textu Dalibor Smutný © 

Lenka Falušiová si jako téma své diplomové práce zvolila krajinu lesních interiérů. Les je pro ni od dětství magickým místem. Kouzlo samoty a ticha ji lákalo a podněcovalo její pozornost. Ve vzpomínkách si uchovala místa, která ji fascinovala a provokovala její fantazii.
Les je pro Lenku i dnes osudovým zdrojem inspirace, doslova katalyzátorem v polemice nad způsobem, jak vnímat a zobrazovat svět. Cesta lesem, její fyzická přítomnost v něm, se stala souběžně cestou obrazem. Konkrétněji řečeno, hledáním vlastního způsobu vyjadřování kresbou nebo grafickou technikou čárového leptu, médii ve kterých je Lenka nejautentičtější.
Než vstoupíme do samotných příběhů lesních interiérů a začneme pronikat do mentální koncepce celého souboru leptů, ve kterých chce studentka demonstrovat krásu tajemna skrze řád věcí, bude logické stručně zrekapitulovat to, co předcházelo a má s diplomovou prací patrnou souvislost.
Fascinace přírodou je patrná již v ranějších pracích, odkazujících na geometrické principy připomínající krystaly a přírodní struktury. Tyto rozměrnější kresby tužkou a úhlem významově souvisejí s hledáním vnitřní stavby předmětu. Monumentalita detailu se postupně násobí v začlenění do prostoru. Obraz získává novou významovou kvalitu. Je pravidelně členěn v přesná řazení opakujících se strohých geometrických tvarů. Přírodní forma se postupně minimalizuje v plošné úsporné členění tvaru s existencí světla a tmy. Průzor do neznáma nemá reálný základ, vzdáleně připomíná interiér. Existence dvojího, vně a uvnitř. Symbolika viděného a tušeného, nebo spíše nezobrazeného nás vtahuje do magického prostoru.
Další dimenze prostoru nachází autorka v krajině, řád a askezi postupně nahrazuje kresebnou živelností a symbolikou. Lenčina krajina je prostorem mytizované reality, expresivní nadsázky. Fascinace tématem nekonečných symbolů tmy, vesmíru, hvězdných nebí či světelných akcentů navozuje atmosféru snových příběhů. Tato poněkud ilustrativní metoda Lence nestáčí a souběžně kreslí a lavíruje pohledy do krajiny konkrétní, prožité v hledání nových, osobitějších limitů zobrazování. Objevuje krásu skutečnosti. Přímý kontakt s objektem, nutná trpělivost, věcnost, kterou nemá smysl zaměnit nebo nahradit něčím, co je víceméně zaměnitelné a pro prožitek přítomnosti nepodstatné. Obraz krajiny se přesouvá a soustředí na siluety stromů, shluky větví, věci získávají vlastní řád a obsah. Není nutné zkoumat denní atmosféru nebo roční období, popis příběhu se soustředí na samotný objekt a jeho výraz. Oproštěnost atributů lesa dodává napětí, měřítko botanicky přesných studií je znejistěno mírou subjektivity v pohledu na detail nebo pohyb světla. Lenka hledá vlastní měřítko ve vztahu k přírodním scenériím. Její les, větev, strom je obsahem, má vlastní kresebnou strukturu. Doslova je portrétuje ve snaze proniknout do nitra. Prostupuje viděnou skutečností do roviny vlastní interpretace.
Před započetím práce na cyklu lesních interiérů mi Lenka přinesla drobné skici. Bylo patrné, že má jasnou koncepci a diskuze spočívala spíše ve volbě techniky a hledání určité posloupnosti v rozvinutí tématu. Logicky vyplynulo, že jednotícím objektem bude strom, smrk, na úkor rozmanitosti scenérií. Smyslem vyjádření bylo, že to samé je pokaždé jiné. Intuitivně zvolila techniku čárového leptu s klasickým šrafováním, bez příměsi lineárních akcentů. Ty nahradila účinkem světla. To pomohlo vytvářet nenásilně jednotící iluzi prostoru lesa a ve spletí detailů navodit pocit autentičnosti přírodní struktury. Zachycení drobné změny proporcí lesa je dáno vztahem účinků světla a stínů, zaznamenaných v korunách stromů, které transformuje do nové podoby. Dimenze obecně platné reality - optické popisnosti jako výchozí - se do určité míry propojuje s imaginací danou Lenčinou empatií a zkušeností. Vytvořila harmonický celek: příběh lesa bez romantické nadsázky, snových rituálů, pohádkových příběhů. Je pro mne osvěžením nechat se unášet prostým pohledem do krajiny lesa.
/© Dalibor Smutný 2017/


úryvek z textu k výstavě "Divočinou hor" v galerii U Jakoba/ Ateliér volného umění v Opavě / 2016

autor textu Dušan Urbaník ©  


"Již na první pohled je zřejmé, že grafiky různých lesních zákoutí musela vytvořit autorka, která je bytostně s přírodou srostlá. Vyrůstala v trošku drsném horském prostředí, kde právě takovéto lesní scenérie jsou nadohled. Stačí pár kroků a člověk se začne ztrácet ve změti kmenů a větví. Pro městského člověka nádhera, pro domorodce všední věc. A domorodkyně Lenka Falušiová si z vycházek do přírody přináší nejen odpozorovanou realitu, ale také tajemnou náladu různých zákoutí. Do ní postupně proniká a snaží se ji vtisknout i do svých děl. Daří se to. Výsledné grafiky nejsou pouze realistická zobrazení viděného a zapamatovaného, ale především magickou zprávou tajných míst, která zná pouze autorka.
Realistický přepis viděného by byl málo. K tomu nám stačí fotoaparát. Úkolem umělce je v samotném díle vyjádřit daleko více, co fotografie nemá možnost zaznamenat. Energii zobrazeného místa, jeho naladění, jeho duši. Lenka Falušiová ve svých grafikách navíc zobrazuje i malé příběhy - příběhy jednotlivých větví a jednotlivých zákoutí, která přečkávají různé roční doby, všelijaké počasí, pozorují kolemjdoucí zvířata či zvědavého člověka. Jsou to pravdivé záznamy všeho dění v těsném okolí.

Je potěšitelné, že na českou výtvarnou scénu nastupuje další autorka, která ctí a bravůrně ovládá výtvarné řemeslo. Není jí cílem, ale prostředkem k vyjádření jejích pocitů. Nepotřebuje slovy hájit své dílo, což velice rádi činí někteří současní studenti výtvarných škol. Tvorba Lenky Falušiové nepotřebuje slova k vysvětlení, její díla hovoří přímočarou srozumitelnou řečí. Po vnímavé návštěvníky však mají navíc v sobě ukryto i něco navíc, co právě dílo tvoří uměním. A na divákovi je, aby se snažil v díle vše náležitě objevit a dešifrovat."

/© Dušan Urbaník, 2016/


úryvek z textu k výstavě "Duch místa" v galerii Jiřího Jílka v Šumperku / 2015 
autor textu Miroslav Koval ©  

"Dokonalý šerosvit (tady snad ze tmy rodící se světlo) pramení z vnitřní záře jemné škály odstínů a sytosti barvy tisku. Svou přesností téměř fotografickou tu připomene pralesní snímky Bohumíra Prokůpka (1954-2008), víc malíře než fotografa, anebo i foto-houštiny Petra Zinkeho (*1966), grafice pojetím blízké k nerozeznání. Ostrá kresba rydlem, zaměřená na větve stromu, zastupuje les v jeho úplnosti. Viděné s vysněným se prolíná a pevně srůstá v jediném. O snovém vcítění do motivu zmiňuje se Lenka sama. Navzdory věrné podobě zobrazeného nejde jí o popisnost. Míří na pomezí skrytých zákoutí vědomí. Někde tak budí i úzkost a navodí neklid Váchalových vizí, obrazů Munchových nebo spíš Traklova "hebkého zastření mysli". Ve stavu sebe-zapomnění (v soustředěném spolubytí a ztotožnění s motivem) otevírá se jí ale v průběhu kreslení především nekonečný prostor svobody. A spočinutí v hebkém tichu očistné samoty lesa vede ji k jádru, do středu, k duši přírody v její ryzí průzračnosti. Hned napoprvé vybaví se akvatinty Jitky Chrištofové (*1977), absolventky z ateliéru Vladimíra Kokolii. Vzájemná blízkost je tu očividná. Jitčina poloha je věcnější a živá lesní tkáň se v ní mlčky zrcadlí. Ta Lenčina je o poznání epičtější, tušíme příběh ukrytý za obrazem. Je jeho očekáváním. Společná výstava byla by výborná a jistě by si navzájem rozuměly. Šťastná je i Lenčina volba studia u civilně střídmého Jiřího Lindovského a Dalibora Smutného s jeho až portrétními květy z noční zahrady. Podvědomý vliv a zjevná mravní podpora obou jí prospívá. Dodává jistotu, vede k pokoře a vytrvalosti v úctě k řemeslu. Snadněji tak odolává tlaku trendů současné krátkodeché světovosti. Setkání s Lenčinou výpovědí a jejím směřováním do hlubiny je radostí. Znovu potvrzuje, že nic nezaniká, s novým životem se vrací a trvá navzdory všemu zpochybnění. Že nuda je jen vnitřní prázdnotou a skutečnost je nevyčerpatelná."
/© Miroslav Koval, 2015/


článek v ATELIÉRU /čtrnáctideník současného výtvarného umění /

k výstavě "Je-li Tma klidná, pohne se Jas..." v galerii K.art.on/ Karlin studios v Praze / 2015

autorka textu Šárka Koudelová ©

úryvek z textu k výstavě:

"Precizní dokonalá kresebnost či naopak výmluvná čistota grafik Lenky Falušiové /1988/ přináší osvěžující pohled na dokonale tradiční grafické postupy a staví tak diskuzi o nelehké pozici současné grafiky za divákovo zorné pole. Klasickým černobílým zobrazením a "zíráním" do snadno všeříkající lesní krajiny nezabředává do klasických klišé, ale naopak získává na bezbřehé nadčasovosti. Paralelně vznikající fotografická linka soustavně doplňuje autorčinu fascinaci krajinou, světlem a druhým pohledem. "


Šumavský les / čárový lept 19,5x14,5cm/ 2014
GRAFIKA ROKU 2014

Statutární cena starosty Městské části Prahy 1 v kat.C- studentské práce / více ZDE

Hodnocení poroty: "Komisi zaujala zjevná monumentalita formy v malém formátu. Zdánlivě vyčerpané téma překonala autorka zcela originální jednoduchou formou a čistotou kresebného projevu. Černobílou barevností a symbolikou světla evokuje harmonii lesa."